Na co se vlastně můžeme těšit? 

Javornice (řeka)

Javornice je malá řeka , levostranný přítok Berounky a hraniční vodní tok okresů Plzeň a Rakovník. Někdy bývá označována také jako Javornický potok.

Vtéká na území CHKO Křivoklátsko, kde teče sevřeným údolím obklopená zalesněnými svahy a tvoří velmi půvabnou údolní nivu s mnoha loukami.. Přibližně 150 m hluboké údolí za  Machovým mlýnem obklopují na levém břehu vrchy Velká Jedlina a Ostrý vrch, na pravém břehu pak dominuje vrch Hradiště s archeologickou lokalitou. Javornice se zde stáčí k jihovýchodu, protéká okolo lovecké chaty Marek a chaty Čertovec; v její údolní nivě jsou zřízeny tři rekreační tábory. Na pravém břehu obtéká úpatí vrchu Dubensko (m.j. nedaleko od obceChříč) se stejnojmennou přírodní rezervací suťových svahů s původním porostem tisu červeného a nedaleko vsi Zvíkovec se zleva vlévá do Berounky na jejím 81,4 říčním kilometru.

Dubensko

Dubensko je přírodní rezervace na severním svahu stejnojmenného kopce nad řekou Javornicí v severovýchodním cípu okresu Plzeň-sever, přibližně 3 km východně od vsi Chříč. Rezervace je součástí CHKO Křivoklátsko.

Ve smíšeném lesním porostu dubohabřin, který má místy charakter suťového lesa, převažuje lípa velkolistá a dub letní, doplňované jedlí, habr a jilm. Roztroušeně se v rezervaci vyskytuje vzácný tis červený. V 60. letech 20. století bylo v rezervaci napočítáno 80 kusů a v okolí bylo odhadnuto dalších 320 kusů, což řadí Dubensko mezi nejvýznamnější tisové lokality v Česku. Některé exempláře rovněž patří se svojí výškou 17–20 metrů mezi nejvyšší v Česku.

Rezervace byla vyhlášena 13. srpna 1965 na ploše 4,83 ha, ale o její výjimečnosti se ví mnohem déle – popsána byla Františkem Malochem již ve 20. letech 20. století.

Zvíkovec (zámek)

Byl postaven roku 1735 na místě tvrze, rozšířen a upraven kolem roku 1790. Dvoupatrový o dvou křídlech, krytý mansardovou střechou. Vstupní fasáda členěna středním a dvěma bočními rizality, rámovanými průběžnými pilastry. Střední rizalit s balkónem, neseným polosloupy, má v patře obdélná francouzská okna se suprafenestrou, s římsou stáčející se do volut a s festonem, na něž dosedají parapety obdélných oken 2. patra a vrcholí trojúhelníkovým štítem s vázami. Boční rizality jsou obdobného členění, s odlišným dekorem supraporty, jsou ukončené segmentovými štíty. Na boční fasádě jsou pilastry a okna v rámcích, v 1. patře se zdobenými suprafenestrami. V přízemí nádvorní fasády pilířové arkády. Rokokové schodiště se zděným zábradlím a stěnami členěnými pilastry. Místnosti nověji upravené.

Zámek je dnes dvoupatrový a o dvou křídlech, jež svírají tupý úhel. Hlavní průčelí členěné pilastry má ve středu vjezd, obstoupený dvěma páry hladkých sloupů, které nesou balkón. Suprafenestry jsou většinou zdobeny šátkovými festony. Do mansardové střechy proniká uprostřed hlavního průčelí štít s atikovou zídkou, zdobený vázami. Po jeho stranách jsou štíty segmentové. Postraní a zadní průčelí jsou prostší. Uvnitř spojuje jednotlivé místnosti, vesměs plochostropé, průběžná chodba, položená při obou zadních průčelích. Na jejich koncích stoupají do pater pravoúhle zalamovaná schodiště, z nichž západní, hlavní, má klenbu se štukovými zrcadly. Průjezd je zaklenut čtyřmi pruskými klenbami a pasy. Kolem zámku je park. Na náměstí při zámku a také v zámeckém parku se zachovaly zbytky příkopu, který tvrz chránil. Po roce 1948 byl zámek využívám ministerstvem zemědělství pro letní pionýrské tábory. Od roku 1962 v něm byly chovanky ÚSP hlavního města Prahy. Nejprve hlavní zdravotní personál tvořily sestry Voršilky. Ty musely v roce 1985 odejít, a od té doby zde pracovali většinou obyvatelé Zvíkovce a širého okolí. Ústav tak velkou měrou přispívá k zaměstnanosti v regionu. Nyní je zámek opuštěn. Ve využití jsou pouze obklopené hospodářské a správní budovy, většinou ve správě ústavu.

Podmokly (zámek)

Ve vesničce zvané Podmokly je možné nalézt původní patrový barokní zámek s erbem Michnů z Vacínova, který je datován letopočtem 1707. U obce byl nalezen poklad zlatých keltských míncí, tzv duhovek. Většina ze 40kg byly roztavena na ražbu fürstenberských dukátů.

Skryjská Jezírka  

Skryje

 Skryje  zde jest možno navštíviti paleontologické muzeum Joachima Barranda, které vzniklo v 50. letech 20. století v budově místní školy a kulturně se vzdělati obhlédnutím trojexpozice - paleontologické muzeum a památníku Joachima Barranda, geologické sbírky a Vesnici našich prababiček.  V samotném středu obce se nachází kostel archanděla Michaela. Kostel je sice ve Skryjích zmiňován již v pol. 14. století, ale dnešní stavba vznikla teprve roku 1713. Je to jednolodní barokní objekt se čtvercovým presbytářem. K místním památníkům minulosti patří i roubené stavby lidové architektury (čp. 7 a 13). Především pak usedlost čp. 4. Ta se vedle obytné části skládá i ze špýcharu a kolny. Za kostelem je možno okukovat památnou lípu malolistou, za školou si pinknout tenis na asfaltovém kurtu, nebo rovnou zakotvit v hospodě Šindler.

Řebřík (zřícenina)

TOČNÍK (okr. Beroun)

Částečně zachovaný královský hrad na horním konci mohutného křemencového bradla, na jehož dolním konci stojí hrad Žebrák.

Koncem 14. století se po požáru přestavoval královský hrad Žebrák. Král Václav IV. zde zřejmě natolik postrádal bezpečné příležitostné sídlo, že nečekal na dokončení přestavby a nechal na vrcholu mohutného bradla ve vzdálenosti jen několika set metrů vystavět nový hrad. V pohnutých dobách počátku 15. století zde Václav IV. často pobýval. Pokročilá byla dispozice nového hradu: Jeho součástí byl rozměrný královský palác, chyběla však dosud obvyklá útočištní věž. Novým prvkem bylo opevněné předdvoří předjímající obrannou funkci pozdějších barbakánů,Výzdoba paláce odpovídala jeho účelu. Všechny místnosti byly křížově zaklenuté, vybavené zdobenými krby a portálky. Pozoruhodný je i kamenný reliéf nad vstupní branou se znaky zemí České koruny a Římské říše.

Král Zikmund sice Točník navštívil, neměl však o něj zájem a už roku 1421 ho zastavil. Zástavní držitelé se často střídali i později a hrad chátral. Teprve Vartemberkové hrad roku 1524 opravili, vybudovali novou příjezdovou cestu ústící do nově proražené západní brány a nechali vyhloubit studnu, která nahradila dosavadní nádrž na dešťovou vodu. V následujících staletích však byl hrad opravován stále řidčeji a postupně se z velké části změnil ve zříceninu. Poslední šlechtický majitel, Josef  Colloredo-Mansfeld, hrad spolu se sousedním Žebrákem daroval Klubu československých turistů. Po druhé světové válce byl Točník staticky zajištěn, částečně opraven a znovu zpřístupněn veřejnosti.

Památky na hoře Velíz

V  sedle na severní straně vrchu Velízu, pod jeho vrcholem, se nachází kostel. Jedná se o jednolodní kostel s pravoúhlým presbytářem a s původně dvojvěžovým západním průčelím. V průčelí je dochován raně gotický portál, který společně s těžkými klínovými žebry v presbytáři datuje vznik kostela do doby kolem pol. 13. století. Západně od kostela, ve stavení dnešní márnice, jsou dochovány zbytky gotického proboštství, které nebylo v  přímém kontaktu s kostelem a které sestávalo ze dvou bloků. Západní  probíhal souběžně s průčelím kostela. Téměř v pravém úhlu na něj navazoval blok jižní, který opět probíhal souběžně s kostelem. Zřícenou budovu (vystavěnou do půdorysu tvaru L) dochovanou do úrovně prvního patra viděl ještě v předminulém století V. Krolmus a zachytil její podobu v náčrtcích. Její jižní rameno se dvěma místnostmi bylo odkryto archeologickým výzkumem vedeným K. Reichertovou v 50. a 60. letech 20. století.

V západním rameni bylo odkryto gotické okénko.Významné je zjištění, že gotická budova jižního ramene neměla staršího předchůdce, ale že se na jejím místě rozkládal raně středověký hřbitov, datovaný esovitými záušnicemi do 11. – 12. století.Velíz patřil nesporně k významnějším lokalitám raně středověkých Čech. Zřejmě zde byl lovecký dvůr a kaple tvořila logickou součást. O tom kdy byla kaple založena neexistují žádné spolehlivé zprávy, podle Kosmova líčení se tak stalo na počátku 11. století někdy mezi lety 1004 – 1012 za vlády knížete Jaromíra, který prý založil zdejší kapli na důkaz díků Janu Křtiteli za své zázračné zachránění před Vršovci, ke kterému snad došlo v roce 1003 při  epizodním pobytu Jaromíra na českém knížecím stolci. S jistotou však lze tvrdit, že kaple existovala v době panování Jaromírova synovce - Břetislava I. (1034 – 1055), neboť ji daroval i se vším příslušenstvím ostrovskému klášteru (jedná se o klášter sv. Jana v Ostrově u Davle).To že Velíz patřil k významným lokalitám, dokládá zpráva k 17. listopadu r. 1250, kdy se zde odehrál obřad opásání mečem. Na příkaz krále jej vykonal v kostele sv. Jana za přítomnosti dalších urozených osob svatovítský děkan Vít. Týkal se vilika jménem Ursus, který snad v té době spravoval velízský knížecí dvůr. Dalimilova a Pulkakova kronika hovoří o tom, že u kostela vzniklo ostrovské proboštství, ale nevíme přesně kdy, snad kolem 13. století. Je možné, že vzniklo na místě knížecího dvora, ale mohlo existovat i souběžně s ním. Z proboštů jsou známi před r. 1358 Markvart, 1358 Mstislav, 1363 Jan, 1401 Mikuláš, do r. 1411 Jan Skříčka, 1411 Jan Bítovec , 1414 Jan Telec, 1418 Bohuslav. Český překlad Pulkakovy kroniky hovoří o tom, že proboštství  ve 2. pol. 14. století již jenom zkomírá. Je pravděpodobné, že definitivní konec mu učinila táboritská a sirotčí vojska v r. 1425 v souvislosti s obležením Točníku a Žebráku. V r. 1588 se již uvádí pustý klášter na Velízu. Po zpustošení proboštství připadl Velíz k Točníku, od r. 1590 patřil „pustý klášter“ nějaký čas ke Královu Dvoru a pak až v r.1850 k Točníku . Ze staveb proboštství přežil pouze kostel, přestavěný a opravený v létech 1770 – 74, u nějž byla v roce 1784 postavena farní budova. Další rekonstrukce kostela byla provedena v 90. letech 20. století za přispění Obecního úřadu  Kublov. Největší zásluhu na jeho současné podobě má akademický sochař a restaurátor pan Karel Stádník, který opravil křížovou klenbu kněžiště a objevil fragmenty vzácných fresek. Dějiny obce jsou nerozlučně spjaty s historií vrchu Velíz, který se vypíná nad Kublovem do nadmořské výšky 595m. Svojí polohou tvoří dominantu západní výspy křivoklátských lesů mezi rakovnickou plošinou a brdskou pahorkatinou na západním okraji středočeského kraje. Jeho název pochází od jména pohanského boha Velese a v této době byl pohanským obětištěm se svatyní. Již na úsvitu našich národních dějin, se zapsal událostí dokumentovanou ve starých českých kronikách a stal se tak dokladem české státnosti. V roce 1003 zde byl na lovu zajat nepřátelskými Vršovci Přemyslovský kníže Jaromír. Na věčnou památku své záchrany nechal na tomto místě postavit kapli sv. Jana Křtitele, která byla později přestavěna na chrám stejného názvu a tak se Velíz stal centrem křesťanství v této části Čech. V jeho blízkosti probíhala spojnice mezi zemskými stezkami a jedna z přilehlých lokalit se nazývá Varta a značí tak místo, kde byla tato cesta střežena místními poddanými. Velíz je vyhledávaným místem turistů a návštěvníků nejen pro své historické památky, ale také pro svoji výhodnou polohu, neboť převyšuje okolní krajinu a je místem dalekého výhledu do kraje. Pěkný je pohled na Žebrák a Točník, oblast Brd a za dobré viditelnosti až na vrcholky Krušných hor.

Leontýnský zámek (zámek)

V roce 1820 postaven v lese Obora za Karla Egona Fürstenberka klasicistní přízemní lovecký zámek. Po přestavbě na letohrádek v roce 1865 nazýván po Leontýně z Khevenhülleru, manželce Maxe Fürstenberka. Dnešní novogotická úprava pochází z let 1893 - 1894.

Jednopatrová stavba, nepravidelný půdorys, nízká věž. Zámek obklopen volně řešeným udržovaným parkem navazujícím na les i rozlehlé pole, některé cenné dřeviny. V něm stojí novogotická kaple z roku 1866. V současnosti nepřístupný,nelze ani do parku. V zámku je umístěn ústav pro mentálně postižené.

KŘIVOKLÁT (okr. Rakovník)

Rekonstruovaný gotický hrad českých králů v malebné poloze na strmém skalnatém ostrohu uprostřed křivoklátských lesů.

Původní hrad, jehož přestavbu zmiňuje Kosmova kronika k roku 1110, stál pravděpodobně jinde. Královský hrad na dnešním místě byl založen koncem období vlády Přemysla Otakara I. Úřad královského lovčího se sem přesunul z nevyhovujícího dvorce Zbečna a lovecký hrad se stal oblíbeným venkovským sídlem krále. Křivoklát a jeho okolí rád navštěvoval i náruživý lovec Václav I., jehož časté pobyty si vyžádaly první přestavbu. Hrad byl tehdy románský s raně  gotickými prvky, dochovaly se z něj však pouze nepatrné pozůstatky. V nedokončené dostavbě pokračoval v gotickém stylu i Přemysl Otakar II.

V mládí pobýval na hradě Karel IV., který zde později, už jako král, ubytoval svou první manželku Blanku z Valois a sám zde vydal řadu důležitých listin. Jeho syn Václav IV. tu trávil často i několik měsíců a spravoval odtud státní záležitosti. Také on hrad dostavoval a upravoval, než začal dávat přednost jiným královským hradům.

Roku 1422 hrad vyhořel a v době Zikmundově byl několikrát dobýván a zastavován. Novou slávu zažil až za Vladislava II., který si hrad natolik oblíbil, že nechal pod vedením dvorních stavitelů Hanuše Spiesse a Benedikta Rejta provést velkolepou pozdě gotickou přestavbu. Tehdy vznikla bohatá výzdoba královského paláce, arkýř a reliéfy, rytířský sál byl znovu zaklenut hvězdicovou klenbou a opatřen novými okny a portály. Také opevnění získalo některé velmi pokročilé prvky. Paradoxně však právě po této přestavbě (za Habsburků) ztratil hrad význam a začal sloužit jako vězení, byl zastavován a rychle chátral. Zkázu dovršil ničivý požár v roce 1643. Opravy byly provedeny jen v nejnutnějším rozsahu. Na hradě se střídali zástavní uživatelé a posléze vlastníci (Schwarzenbergové,Valdštejnové), až roku 1826 zničil Křivoklát další rozsáhlý požár.Fürstenberkové, tehdejší majitelé, naštěstí rozhodli o rekonstrukci hradu do původní podoby. Práce pak pokračovaly až do první světové války i po ní, od roku 1929 už ve státním majetku a pod
dohledem Státní památkové péče. Dnes patří Křivoklát k našim nejznámějším a nejlépe zachovaným hradům.  

Přírodní rezervace Čertova skála

Impozantní skalní stěna zasahující do koryta Berounky mezi Týřovicemi a Nezabudicemi asi 2 km severozápadně od Týřovic.Pravidelně zde hnízdí naše největší sova - výr velký.

Týřovické skály

Týřovické skály s překrásným výhledem na řeku Berounku se nachází v NPR Týřov. V blízkosti skal rostou teplomilné doubravy, kde se nachází řada vzácnějších epifitických lišejníků. Na Týřovických skalách můžeme pozorovat skalní stepi, na nichž roste např. kostřava walliská (Festuca valesiaca), mochna písečná (Potentilla arenaria), koniklec luční (Pulsatilla pratensis) a rozrazil ožankový (Veronica teucrium). V lesích v blízkosti skal se vyskytuje např. sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), prvosenka jarní (Primula veris), jaterník podléška (Hepatica nobilis) a dymnivka bobovitá (Corydalis intermedia). Následující seznam zjištěných lišejníků není úplný. 

TÝŘOV (okr. Rakovník)

Zřícenina hradu na ostrohu řeky Berounky, při osadě Týřovice.

Hrad Týřov, postavený králem Václavem l., pochází z počátku 13. století a ležel na území náležejícím k hradu Křivoklátu. Je připomínaný v roce 1249 v souvislosti se zajetím Václavova syna Přemysla. Jedinečnost a historická hodnota Týřova spočívá v tom, že je v našich zemích ojedinělou aplikací hradního typu francouzského kastelu. Ten se vyznačuje větším počtem věží vestavěných do hradebního pásu a vyčnívajících z linie hradeb. Toto řešení umožňovalo aktivní obranu úpatí hradeb  flankováním a u nás se objevovalo až mnohem později jako součást dělostřeleckých opevnění  pozdní gotiky a renesance. Pozůstatky části kruhových bašt a hradeb jsou místy dochávány do výšky několika metrů.

Pohled z Týřovické skály:

Na hradě se střídali majitelé, několikrát se znovu vrátil do královského majetku. V roce 1460 dostal Týřov Jošt z Einsidlu odměnou za půjčku králi a založil zde český rod Týřovských z Einsidlu. Joštovi vnuci, v kraji proslulí výtržníci, o hrad přestali pečovat a byli příčinou jeho sešlosti. O panství se ucházeli mnozí zájemci, mezi nimi opět i král, díky rozsáhlým okolním lesům vhodným k honitbě. V roce 1577 panství koupil Jan starší ze Žerotína, ale ani on se o hrad nepostaral. Neudržovaný Týřov se postupně proměnil ve zříceninu. Při zcelování křivoklátského panství jej
císař Rudolf ll. připojil zpátky ke Křivoklátsku a vše prodal v roce 1685 Valdštejnům.

Slabce (zámek)

Zámek ve Slabcích stojí nejspíš na místě kamenné tvrze, kterou v roce 1702 koupil i s vesnicí František Karel Vančura z Řehnic. Tvrz zbořil a na jejím místě postavil barokní zámek o třech podlažích, který prý patřil ve své době k nejkrásnějším šlechtickým sídlům v Čechách. U zámku založil park se sochami a barokní loggií. Roku 1847 koupil panství hrabě Hugo Nostic, sešlé sídlo zbořil až do úrovně prvního patra, zmenšil jeho půdorys a zámek dostavěl v strohém klasicistním slohu. Podobu, jakou zámku dali Nosticové, má stavba dodnes. Stavbě vévodí třípatrová věž, jejíž ochoz dělí od přízemí více než stovka schodů; v přízemí východního křídla bývala kaple, v patrech pak salóny a pokoje. Posledními šlechtickými majiteli zámku a panství byli princové z Croy, kteří Slabce koupili v roce 1866 za 600 000 zlatých. Po 2. světové válce zabral panství, zmenšené první pozemkovou reformou, stát. V následujících desetiletích sloužila budova různým účelům, byla zde například školka nebo kanceláře zemědělského družstva, v současnosti tu sídlí správa obce, lékaři, knihovna a v části budovy jsou byty. V letech 2001 až 2005 se uskutečnila rozsáhlá oprava vnějšku zámku, která stála několika milionů korun, převážnou část kryla státní dotace z Programu záchrany architektonického dědictví. V roce 2006 bude opravena věž, ve které vznikne výstavní síň se stálou expozicí o historii a zajímavostech Slabec. Zámek není kvůli účelovému využití běžně přístupný, dovnitř lze nahlédnout pouze ve všední dny v úředních hodinách obecního úřadu. Zámek V roce 1958 byl zámek vyhlášen nemovitou kulturní památkou a je též ve znaku obce.

Zámecký park ve Slabcích, který má dnes rozlohu 12,5 hektaru, založil počátkem 18. století nový majitel panství František Karel Vančura z Řehnic jako součást velkolepé přestavby staré tvrze na honosný barokní zámek. Před rokem 1852 byl park upraven do podoby tehdy módní přírodní krajiny a rozšířen na severní straně o kruhovou louku s alejí. Jádrem tehdejšího parku byla dlouhá louka, rozdělená a obklopená souvislou zelení. Uprostřed dolní louky byl rybník, horní louku členilo několik skupin vzrostlých stromů. Osou parku byly čtyři rybníky, z nichž krajní dva (dnešní prostřední a dolní zámecký rybník) jsou tu i dnes. V parku stála dřevěná, takzvaná švýcarská hájovna, v severní části bývala snad bažantnice, a parkem vedla hustá síť cest a pěšin. Po 2. světové válce park zpustl, v 70. letech minulého století začala z podnětu Josefa Hartla, ochránce přírody a tehdejšího správce polesí Slabce, postupná obnova parku, která vyvrcholila v letech 1995 – 2003, kdy regeneraci parku podpořil částkou 3 miliony korun Státní fond životního prostředí. V parku, jehož osou je potok se třemi rybníky (Horní, Prostřední a Dolní), roste řada starých a
krásných stromů, mezi nimiž se vyjímá nachový buk ve svahu před zámkem nebo staré duby na louce u potoka. Zámecký park je volně přístupný a pro svou romantickou atmosféru, kterou dotváří kulisa zámku, se také stal oblíbeným místem svatebních obřadů. Dominantou zámeckého parku ve Slabcích je salla terrena, postavená začátkem 18. století novým majitelem panství Františkem Karlem Vančurou z Řehnic jako součást velkolepé přestavby staré tvrze na honosný zámek s parkem. Salla terrena s barokním portálem a arkádou s toskánskými sloupy sloužila hlavně jako ústřední společenský prostor při zahradních slavnostech. Na stropě kupole portálu bývala k vidění dobová malba loggie a šlechtický znak, obě malby jsou nyní bohužel zabíleny. Uvnitř loggie stojí v nikách sochy čtyř světců, které sem v první třetině dvacátého století nechali tehdejší majitelé panství, princové z Croy, převézt z jiné části panství. Dvě zachovalé sochy zpodobňují svatého Jana Nepomuckého a sv. Floriána, dvě bezhlavá torza sv. Petra z Alcantary a sv. Václava. Pěknou ukázkou kovářské práce jsou železná mřížová vrata portálu. Salla terrena je volně přístupná. 

Krakovec (okr. Rakovník)

Dobře zachovaná a veřejnosti zpřístupněná zřícenina hradu na nevysokém ostrohu v zalesněném údolí Krakovského a Šípského potoka, při stejnojmenné vsi.

Hrad založil křivoklátský purkrabí a královský lovčí, zeman Jíra z Roztok, v letech 1381 - 1383. Panství a později i povýšení do rytířského stavu si vydobyl za služby u krále Karla lV. V přirozeně chráněné poloze byl hrad přístupný pouze ze severní strany po padacím mostě přes umělý příkop. Branskou věži se vstupuje do hradního areálu se dvěma nádvořími. V prvním byla hradní studna a vysoká věž, druhé obklopovaly ze tří stran budovy s dřevěnými pavlačemi. O velikosti paláce svědčí 26 obytných a 8 sklepních místností. Sklepní a přízemní místnosti byly klenuté, v patrech byly trámové stropy. Nejlépe bylo vybaveno první poschodí s velkým sálem a rohovou kaplí, která byla nejhonosnější částí hradu. Její velký čtyřboký arkýř vytvářel zevnitř i zvenku výraznou ozdobu hradu. Krakovec je typickou hradní stavbou stabilního období konce 14. století. Obranná funkce hradů byla tehdy potlačena ve prospěch funkce rezidenční, jak o tom svědčí například okna prolomená ve vnějším plášti.

Nejvýznamnějším obdobím historie hradu je doba, kdy hrad náležel Jindřichu Leflovi z Lažan, který zde poskytl po 15. červenci 1414 útulek mistru Janu Husovi. Zde Hus pobýval v době sporů o jeho osobu, a odtud odjel obhajovat své učení k církevnímu koncilu do Kostnice. Později byl hrad opravován, v letech 1548 - 1565 byl i částečně renesančně upraven. V roce 1620 hrad Krakovec vyplenila bavorská vojska a po celé jedno století byl neobyvatelný. O obnovení se zasloužil Ota Jiří Helversten z Helvershaimu. V létě 1783 změnil požár způsobený bleskem hrad ve zříceninu, a na počátku 19. století spadla také zvonička s renesanční stříškou, brána a padací most. Od roku 1915 je majitelem objektu Klub českých turistů, který zříceninu, jež se stala národním památníkem udržuje v přístupném stavu.